Nic to nechce, jen psát lehce

 

 

Mezititulek (používá se u delších materiálů, opticky rozbíjí text a láká čtenáře ke čtení)

Plánování je základ
Má-li výroba probíhat hladce a bez stresů, i zde je základ dobrý plán. Na začátku se sejde redakční rada (nebo tým lidí, kteří časopis připravují) a naplánují datum vydání a hlavní materiály čísla. Proberou to s autory a nechají si schválit. Jakmile máme OK od vedení i autorů, určíme rozsahy jednotlivých materiálů (např. dvoustrana, jednostrana, kraťas atd), promyslíme si hlavní fotky, infografiku atd. a zadáme autorům, aby začali pracovat.

 

Maketa neboli špígl
Naplánované materiály vyznačíme do excelové makety s vyznačenými rubrikami a očíslovanými stránkami, kde jsou vždy protilehlé strany vedle sebe. Tento špígl průběžně aktualizujeme, a jakmile je hotová finální podoba, pošleme ho grafikovi, který podle něj stránky láme.

 

Harmonogram aneb den za dnem
Na začátku práce stanovíme realistický harmonogram prací, který si odsouhlasíme s dodavateli (DTP, tiskárnou atd). Tyto firmy jedou také podle svých harmonogramů a obvykle nemají volné kapacity pro neplánované práce. Harmonogram je pro všechny svatý a redakce jej musí dodržet, jinak časopis nemusí v daném termínu vyjít. Anebo vyjde, ale za cenu značných víceprací = vícenákladů u dodavatelů.

 

Citace (oživí text opticky, vypíchne zajímavou část)

 

„Je běžné, že autoři odevzdávají své články pozdě. Počítejte s tím při plánování, nedávejte autorům moc času, chtějte texty průběžně.“

 

 

Autoři se loudají
Je běžné, že autoři odevzdávají své články pozdě. Většinou to nejsou profesionálové, kteří ctí uzávěrky, a tak se jim obvykle do psaní nechce, odkládají ho na poslední chvíli atd. Počítejte s tím při plánování. Nedávejte autorům moc času (max. dva týdny), chtějte texty průběžně, ne až k uzávěrce, ptejte se jich, jak jsou daleko atd.

 

Vždyť psát je tak snadné
Každý je dnes autor, každý píše všude možně na facebook atd. Napsat článek je tak velmi lehké (hahaha – pozn. aut). Pište texty tak, abyste měli sami chuť si je přečíst. Pište pro čtenáře, ne pro vedení. Pište jednoduše, jako byste vyprávěli svému dítěti nebo babičce. Nepoužívejte pasiva, pište v činném rodě, klidně vyprávějte v první osobě: „Představte se, co si mi tuhle stalo na poradě vedení…“. Nepoužívejte firemní žargon a cizí výrazy. Pište „hezky česky“. Čím složitější téma, tím víc ho zjednodušte – jinak tomu nebude nikdo rozumět. Nebojte se, že nebudete vypadat jako expert. Právě naopak, čtenář ocení, že umíte složitou věc zjednodušit. Pište stručně, v krátkých větách, nepoužívejte klišé a banality. Střídejte vhodné žánry, třeba rozhovor, fejeton, zprávu, vkládejte přímou řeč…  Nebojte se vlastního názoru a emocí. To dodá vašemu textu čtivost.

 

„Představte se, co si mi tuhle stalo na poradě vedení…“.

 

Papír snese všechno…
… ale není nafukovací. Když má mít článek 1800 znaků včetně mezer, 2 fotky a všechnu další výbavu, tak prostě autor nemůže odevzdat článek, který má znaků 3000. Trvejte na tom, aby autoři tuto jednoduchou pravdu pochopili. V opačném případě texty nemilosrdně vracejte nebo kraťte, je to v zájmu autora i kvality časopisu.  Stránku, z níž padají písmenka na všechny strany, která je pro forma obarvená dvěma fotkami velikosti krabičky sirek, si nikdo nepřečte. Základní zadání pro autora proto zní: Téma: Moje první taneční, 2500 znaků včetně mezer (o 10 % míň než potřebujeme), 2 fotky (a 2 navíc na výběr) a termín XX (o 3 dny kratší, než potřebujeme).

 

K čemu je redigování
Profesionální redakce mají editory, kteří s autorem na textu pracují. Jsou vlastně jeho zpětnou vazbou, která očima čtenáře autorovi říká, jak s textem dále pracovat, aby byl co nejlepší. Obvyklá poznámka editora, který si poprvé přečte autorův text, je: „já tomu vůbec nerozumím a je to strašně dlouhý“. Rozumný autor chápe, že editor není kritik, ale někdo, kdo se snaží jeho text vylepšit. I nejlepší psavec dobrého editora potřebuje, protože „jako kniha“ nepíše nikdo. Editor proto text rediguje, tj. krátí, zjednodušuje, škrtá, přehazuje odstavce, případně vrací autorovi k úpravám. Některé redakce mají speciální editory – titulkáře, protože autor často není schopen „vyhmátnout“, co je na jeho textu vlastně to nejzajímavější. Článek je pak kolektivní dílo, i když ego autora zůstane nedotčeno. Pod textem je totiž podepsán jen on.

 

Headless body in topless bar
Titulek je klíč k příběhu, má nalákat čtenáře, aby si článek přečetl. Dejte se s ním proto odpovídající práci. Má být stručný, chytrý, ideálně se slovesem v činném rodě. Shrnuje, o čem článek je. Sebelepší článek s nudným titulkem si nikdo nepřečte.

 

Dívky psali básňe a šakaly vily na Lunu
Není nic trapnějšího než periodikum, v němž jsou stylistické a gramatické chyby. Snesou se ještě tak na internetu (rychlost), v tištěném čtvrtletníku však ne. Práce profesionálního korektora je proto nezbytná. Texty mu dáváme po kompletní redakci, avšak před předáním grafikovi. Počítejte s tím v harmonogramu.

 

Dneska fotí každý
Vedle titulku je fotka druhým, někdy dokonce tím nejdůležitějším faktorem úspěchu článku. Fotky jsou v zásadě tří druhů – z profi databanky (jsou kvalitou perfektní ale většinou je z nich vidět, že pro náš článek rozhodně nevznikly), vlastní fotky od profi fotografa (obvykle nejlepší řešení, které ovšem něco stojí) a amatérské fotky autorů (jsou zadarmo a kvalita je tomu zhusta přímo úměrná). Na fotkách se nevyplatí šetřit, alespoň na těch velkých, které „dělají“ článek/časopis – samozřejmě včetně obálky. Dnešní doba je o rychlosti, emocích, rychlém úsudku. Tomu vyhovuje jen kompozičně a kvalitativně perfektní fotka. Fotky z internetu nebrat (nejsou naše), z mobilu jen výjimečně (pokud má dobrý foťák a autor to umí). Kvalita minimálně 300 DPI, odpovídající velikost. 20kb fotky se pro tisk opravdu nehodí. Nezapomínejme na copyright, každá fotka (i na internetu) má svého autora a ten za ní musí dostat zaplaceno (anebo se honoráře výslovně zříct). Jinak hrozí docela velké tahanice a náklady, čím známější brand je využil, tím bývá odškodnění vyšší.
Nemáme-li dobrou fotku, pomoci může infografika. V tom případě ale musí autor grafikovi zcela přesně zadat, co chce, ideálně včetně náčrtku svojí představy. Takovéto „něco nám vymyslete a my si možná vybereme“ k dobrým výsledkům nevede. Anebo vede, ale metoda pokus-omyl je ve finále hrozně drahá.

 

Co napíšu pod fotku
Souslednost čtenářových rozhodovacích kroků je následující: titulek: OK, fotky: OK, popisky k foto: OK – přečtu si to. Popisek k fotce je proto velmi důležitý. Mám v zásadě dvě možnosti: buď opakovat zajímavou část ze základního textu, nebo šetřit místem a popiskem základní text doplnit. Popisek by měl být stručný, ideálně jednovětý. V tom případě se na jeho konci nepíše tečka. Rozhodně nepíšu, co na fotce každý vidí, ale naopak to, co mu nedojde. Povzbuzuji čtenářovu zvědavost.

 

Práce s grafikem
Grafik (DTP studio) dostává časopis ke zlomu ve chvíli, kdy je alespoň polovina stránek komplet hotová. Postupuje podle špíglu a předem daného layoutu časopisu. Práci mu předáváme v dávkách, tak, aby viděl pokud možno minimálně celé dvoustrany. Dobrý grafik toho víc nepožaduje, jen potřebuje, aby všechny materiály byly co nejlépe popsány /čísla stránek, umístění, foto materiály atd./, aby se v nich dobře orientoval. Je vhodné s ním novou dávku materiálů průběžně zkonzultovat telefonicky, zda si obě strany správně rozumí. Pokud grafik řekne, že stránka teče (je na ní moc textu nebo fotek) nebo že fotka je špatná, nehádáme se s ním. Této práci rozumí lépe než my a je také jeho zájmem, aby grafická stránka díla byla perfektní. Je pod ní podepsán.

Grafikovi předáváme texty ve Wordu; enter dáváme na konec každého odstavce, jednotlivé řádky enterem nikdy neoddělujeme. S grafikem se předem domluvíme, jak budou označené popisky k fotkám a jak budeme označovat fotky. Napsat do textu článku „Tady bude fotka našeho ředitele s popiskem Naše budoucnost je skvělá“ je pro grafika nepoužitelné, protože pana ředitele nezná a neví, která fotka je ta správná.

Mnohem lepší je to třeba takto (včetně barevného vyznačení)

*** Foto IMG2359.jpg

*** Popiska: Naše budoucnost je skvělá

 

Korektury musí být
Když grafik stránky zlomí, odešle je ke korektuře ve formátu pdf. Při ní redakce/autor zkontrolují, zda stránka odpovídá jejich představám a zda na ní nejsou chyby. Zvlášť pečlivě je třeba kontrolovat titulky, popisky, zvýrazněné texty, protože ty často grafik nekopíruje z textového souboru, ale přepisuje je do grafického programu, protože je to rychlejší a pohodlnější. Nalezené chyby vyznačíme v pdf korekturními značkami a komentáři tak, aby byly opravy co nejjednoznačnější. Zkorigované stránky posíláme průběžně zpět grafikovi, který je průběžně zapracuje. Opravené stránky pak pošle zpět na finální kontrolu. V tomto stadiu se už předpokládají jen minimální úpravy, větší korektury se už fakturují jako vícepráce.

 

Imprimace je nevratný krok
Zcela hotový časopis pošle grafik redakci na imprimaci, tj. na finální schválení. Odpovědný redaktor podepíše všechny stránky a vydá souhlas k tisku. Tím na sebe také přejímá zodpovědnost za případné chyby, kterých si při korekturách nebo redakční práci nevšiml.

 

Tisk je věcí stroje
Po imprimaci připraví grafik tisková data a odešle je do tiskárny. Podle výše nákladu se tiskne buď ofsetem (při vyšších nákladech), kdy je tisk kvalitnější, avšak při malých nákladech dražší nebo vůbec nemožný, nebo na digitálních strojích. Ty umožňují i kusový tisk, ve srovnání s ofsetem však s nepatrně nižší úrovní kvality. Pokud klientovi na kvalitě tisku mimořádně záleží, je možné předem udělat tzv. nátisky, kde vidí 1:1, jak bude dílo vypadat. Dnes se to však již obvykle nedělá, tiskárny jsou velmi kvalitní (a nátisky drahé).

 

Knihaření a distribuce
Pokud máme v tiskárně domluvený termín, tisk je otázkou krátkého času (hodin až jednotek dnů). Po vytištění stránky uschnou, sešijí se (knihaření) stanovenou vazbou (při malých počtech stran obvykle V1. tj. na sponku), oříznou a časopis je připraven k distribuci. Podle tloušťky se balí do folie a balíků, většinou cca do 10 cm silných. Takto se distribuují klientovi.

Naše dílo je hotové a můžeme začít od začátku s dalším číslem.

Podpis autora textu a foto (může být i na začátku)

Jan Klíma, foto: Moje Lumie